Morrisův hlas byl hlasitý. „Jsou tam už dvě hodiny, pane šerife. Nehýbali se. Neřekli ani slovo. Neodpovídají na žádné otázky. Zdá se, že na něco čekají.“ Brennan se pomalu blížil a na slámě se mu třásly boty. „Děti,“ řekl tiše. „Jsem Bregenh. Jsme tu, abychom pomohli. Můžete mi říct jejich jména?“ Nic, ani mrkání. Zkusil to znovu. „Kde jsou tvoji rodiče? Kde jsou Harlowové?”
Když slyší jméno, něco se nezměnilo, ne v jejich výrazech, které zůstaly podivně neutrální, ale v tichu uvnitř sebe. Začalo to být obtížnější a pohotovější. Starší dívka s tmavovlasými, která by byla krásná, kdyby měla čisté vlasy, mírně přikývla doleva. Když promluvil, jeho hlas nabyl podivné melodie, která neodpovídala slovům: „Máma a táta jsou doma. Taky na nás čekají. Teď je všechno na přestávce.”
Brennanová se podvodně usmála. „Na co čekáš, zlato?“ „Rty se vtáhly do něčeho, co nevypadalo jako úsměv.“ Ale neuděláš to. Nikdo nikdy nebude. Tak to funguje.
Než mohl Brennan přijít s tajemnou odpovědí, ozvalo se nejmladší dítě: chlapec, kterému nemohly být více než čtyři roky. Jeho pohyby byly zvláštní, příliš malé jako kus věci na dobře naolejovaných šňůrách. „Cvičili jsme,“ řekl chlapec a napodobil tón a rytmus starší dívky. Máma říká, že jsme skoro perfektní. Chceš nás vidět?
Děti se bez odpovědi usmívaly současně. Tento úsměv je stejný jako ten předchozí, přesně ze stejného úhlu, trval přesně tři sekundy, než jejich tvář znovu omdlela. Je to hra a Brennan si uvědomila, že je vyděšená. Chovají se jako lidské děti a se situací nevycházejí moc dobře. Musíš se dostat do toho domu. Musíš vidět, co Harlowovi udělali těm dětem.
Cesta z chléva do domu byla na míle daleko, ne metry. Děti je bez debat sledovaly, chodily v řadách hus a jejich kroky koordinovaným způsobem, jak přirozeného lidského pohybu nikdy nedosáhne. Morris zůstal blízko Brennanové, s rukou na revolveru, i když nikdo z nich nedokázal říct, jakou roli by zbraň mohla v chaosu sehrát.
Vchodové dveře byly otevřené v mezeře. Uvnitř byl dům bez poskvrny čistý, což, jak se ukázalo, věci jen zhoršilo. Podlaha svítila, nábytek byl průzračný a na žádném povrchu nebylo jediné smítko prachu. Vypadal spíš jako jeviště než jako obývací pokoj. V obývacím pokoji byly na vysokých židlích dva tvary, které se dívaly na okno. Pan a paní Reynoldsovi. Harlow, pomyslel si Brennan, i když jediné, co viděl, byla záda. Nikdo z nich se nepohnul, když skupina vstoupila.
„Pane. – Harlowová, paní Harlowová. Harlowe, tohle je šerif Brennan. Musíme si promluvit o těch dětech.” Tichý. Brennan obešel zasedací párty a instinktivně vytáhl zbraň. Rodina Harlowových byla mrtvá. Soudě podle stavu jejich těl byli nějakou dobu mrtví, i když je chlad nějak ušetřil. Leželi v křesle, sepínali si ruce do klína, otáčeli tváře k oknu, jako by čekali na někoho, kdo se nikdy neobjeví.
