Stella se pomalu vydala ke svému sedadlu v business třídě.
Cítila úzkost i vzrušení zároveň, protože to byl její první let a už jí bylo 85 let.
Muž sedící vedle ní, Franklin Delaney, se však zamračil. „Nechci sedět vedle té ženy!“ prakticky křičel na letušku.
„Pane, toto je její přidělené sedadlo. Nemůžeme ho změnit,“ odpověděla letuška tiše.
„To je nemožné. Ta sedadla stojí jmění. Nemohla si je dovolit – stačí se podívat na její oblečení!“ trval na svém Franklin.
Stella se v rozpacích podívala dolů. Oblékla si svůj nejlepší outfit, i když nebyl moc elegantní. Někteří cestující se postavili na stranu Franklina a navrhli jí, aby si přesedla. Stella se cítila trapně a tiše řekla: „Paní, to je v pořádku. Pokud je v ekonomické třídě volné místo, vezmu si ho. Utratila jsem za tohle místo všechny své úspory, ale nechci nikoho obtěžovat.“
Letuška však zavrtěla hlavou. „Ne, paní. Zaplatila jste za tohle místo a máte plné právo tu být, ať už kdokoli říká cokoli.“
Franklin se konečně přestal hádat a Stella zůstala na svém místě.
Po vzletu Stella v panice omylem upustila kabelku. Franklin jí pomohl sbalit si věci a z kufru jí vypadl rubínový medailon. Zapískal. „Páni, to je působivé.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se Stella.
„Jsem starožitnice. Tento medailon je neuvěřitelně cenný. Tyto rubíny jsou pravé. Mám pravdu?“
„Nejsem si jistá. Můj otec ho dal mé matce před mnoha lety. Ta ho předala mně, když se už nikdy nevrátil domů,“ odpověděla Stella. „Co se stalo?“ zeptal se Franklin.
„Promiňte. Jmenuji se Franklin Delaney. Chci se omluvit za své dřívější chování. Měl jsem nějaké osobní problémy, ale to není omluva. Mohu se zeptat, co se stalo s vaším otcem?“
„Můj otec byl stíhací pilot ve druhé světové válce. Když Amerika vstoupila do války, odešel, ale dal tento medailon mé matce a slíbil, že se vrátí. Měli se hluboce rádi. Byly mi teprve čtyři roky, ale stále si ten den pamatuji. Nikdy se nevrátil.“
„To je hrozné.“
