Moje máma žila s demencí. V době, kdy jsme se dostali do bodu, kdy jsem se o něj nedokázala postarat sama, často ho ani nenapadlo moje jméno.
Podíval se na svého bratra. Jindy se na mě usmál se zdvořilými rozpaky, jako bych se omylem zapletla v jeho obývacím pokoji. A pak mě někdy, zřídka, přesto poznal a pak mu zářily oči. Udělalo mi to radost a zlomené zároveň.
Dávat do pečovatelského domu bylo nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Dodnes si to vyčítám.
Říkával jsem, že nemám na výběr. Jsem vyčerpaný. Měl jsem strach. Cítila jsem, že ho doma nemůžu udržet v bezpečí. V noci vstal a odešel. Zapomněl jíst. Jednou nechal zapnutá kamna a málem se z toho stal problém. Přesto, když jsem podepsala papíry, připadalo mi, jako bych je zradila.
První noc jsem mu políbila na čelo a slíbila, že brzy přijdu. Přitiskl se mi k ruce jako dítě a zašeptal: „Neopouštěj mě.“
A přesto jsem ho tam nechal.
