Tíha – nejen fyzická, ale něco jiného. V okamžiku, kdy se mi kolem toho sevřely prsty, se ve mně něco pohnulo. Vynořily se vzpomínky, které se vůbec necítily jako vzpomínky – útržky, pocity, dojmy, které nepatřily nikomu, ale tlačily se na mou mysl, jako by byly moje.
Sevřela se mi hruď. V hlavě mi hučelo, jako by se v ní něco dlouho dřímajícího pohnulo.
Nedokázal jsem rozeznat, jestli si vzpomínám na něco skutečného, nebo konečně dávám tvar tomu, čeho jsem se vždycky bál.
Podíval jsem se na matku a ona se na mě beze slova podívala. V tom tichu jsme oba pochopili, že ať už byl tento předmět jakýkoli, nebyl to jen něco, co můj otec vlastnil.
Bylo to něco, čemu sloužil.
